Věčná - 4. díl

Příběh alchymistky

1. kapitola

Otevřela oči.

Nad hlavou měla dokonale blankytnou oblohu. Pár vteřin jí trvalo, než jí to doopravdy došlo. Bylo to divné.

Obloha? Jako vážně nebe?

V hlavě měla pusto prázdno, protože se jí nedostávalo pochopení toho, co se děje. Usnula přece doma v posteli?

Zavřela oči a počítala do tří.

Otevřela oči.

Nad hlavou měla dokonale blankytnou oblohu.

Zase.

V podstatě bylo celkem jedno kolikrát provedla tento zbytečný úkon, protože výsledek byl stále stejný: Nad hlavou měla dokonale blankytnou oblohu.

„To už je opravdu divný," zamumlala si pro sebe s rozšiřujícím se pocitem strachu a obav z nemožnosti kontrolovat situaci. Cítila vnitřní chvění, které pomalu začalo přecházet do nekontrolovatelného třasu. Začaly jí drkotat zuby.

Zavřela pevně oči a čekala, až to přejde.

Po chvilce se zdálo, že třas ustává.

Otevřela oči a už se tomu ani nepodivila.

Nad hlavou měla dokonale blankytnou oblohu.

„Nerozumím, nerozumím, kde to jsem? Proč tu jsem?" nepřestávala se samomluvou. Očima začala pátrat po okolí.

Byl den, evidentně.

Teplý tak akorát, slunečný taky tak akorát. Zima by jí být neměla. Ještě pořád nedokázala vnímat samu sebe.

Tráva, květiny, keře i stromy zářily neskutečně sytými barvami. Jako ta obloha.

Zamrkala a zaostřila na květiny. Ze všeho okolo ní vycházela jemná záře. Zkusila si vzpomenout na své zkušenosti z přírody, ale takhle si jí opravdu nepamatovala. Nehledě na to, že tato příroda vypadala tak nějak jinak. Jako by jí znala a přesto neznala.

Chtěla právě strčit svůj zvědavý nosík do kalichu jednoho z květů, aby si přivoněla, když si konečně všimla, že je nahá. To odvedlo veškerou její pozornost k průzkumu svého těla, protože to se zdálo, že také nepoznává. Její tělo totiž nebylo její tělo! To doma, v posteli, bylo malé a štíhlé. Tohle bylo spíše vyšší a útlé, půvabné končetiny byly pokryty jemnou bílou zářivou kůží bez jediného kazu.

„To si někdo dělá prdel...," vyhrkla překvapeně, když si všimla něžného třpytu. „To jsem teď něco jako Edward Cullen?"

Kdyby byla jiného znamení a povahy, než byla, asi by její reakce byla úplně jiná. Taková Lvice by možná vyprskla smíchy nad tím klišé. A Vodnářka by zřejmě rovnou prohlásila, že to je pěkná blbost.

Začala to úchvatné tělo zkoumat. Její Rybí představivost s úžasem nasávala každý detail. Všechno vypadalo jinak, jen ty její prstíky na nohou si zachovaly stejnou drobnou roztomilou deformaci. Kupodivu jí to potěšilo, že něco bylo tak, jak má. Sklonila hlavu, aby si svůj poznatek ověřila a do očí jí spadly vlasy, které jí zaclonily výhled.

Třpytivé, bílé, husté, jemné a rovné vlasy! Vždycky po takových toužila, a teď se zdá, že je má.

„Buď spím, jsem v kómatu, nebo vážně nevím..." Zdá se, že před ní byly dvě možnosti. Buď se bude považovat za blázna, schizofrenika, zdrogovanou osobu nebo... ať je to, jak chce, bude se tvářit, že to je opravdové. Zda je blázen nebo ne, zřejmě nebude moct sama posoudit.

Odhrnula si vlasy za ucho...

...

...

„Áááááááá," zaječela a štítivě ucukla.

Její předrážděná nervová soustava to už nevydržela!

Vyskočila na nohy a snažila se ze sebe setřást celou tuhle podivnou situaci.

Když se uklidnila, opatrně se se zatajeným dechem dotkla svých uší.

„Pff!"

„Si dělejte blázny z někoho jiného! To jsem jako směsicí postav ze všech těch bláznivých románů?!"

Už to tak vypadalo. Chtěl-li někdo vytvořit to nejabsurdnější dílo, které by ho mohlo napadnout snad leda v bláznivém pubertálním období nebo v dětských snech o jednorožcích...

„Tak jednorožci tu snad opravdu nebudou...?" zašeptala váhavě, protože měla neodbytný pocit, že říkat to nahlas se tady nějak opravdu nehodí.

„Asi jsem v té páté dimenzi, jak o ní všichni mluví?" vzpomněla si na současnou transformační situaci na Zemi, ale nějak jí to neznělo správně.

„Tohle nemůžu nikomu vykládat. Zavřeli by mě do blázince a ani bych se jim nemohla divit." Zhodnotila celou situaci rozumem moderního člověka, který zázraky nikdy nezažil na vlastní kůži.

Vzpomněla si na citát Marion Zimmer-Bradley:

„Tohle je velké tajemství, které znali za mých časů všichni ti vzdělaní lidé:

svět kolem sebe si vytváříme ve svých myslích nanovo."


„Co když jsem jen ve své hlavě? Co když to je opravdu jen přelud? Kdy se z něj probudím? Třeba když znovu usnu?"

„To zní jako plán!"

Jen, co si to pomyslela, zdálo se, jako by to to tělo poslechlo! „Možná je to tím čerstvým vzduchem..." zamumlala si nelogicky.

Položila se v pokusu o spánek do trávy, a opravdu usnula!

Asi se není moc čemu divit, po takovém šoku by asi odpadl každý.


2. kapitola

Otevřela oči.

Nad hlavou měla dokonale blankytnou oblohu.

Už zase.

„Nevypadá to, že by se něco změnilo," pomyslela si.

„Asi je to opravdu pravda..."

„Jsem stále někde jinde." Vždycky trpěla samomluvou a zdálo se, že ani v novém světě to nebylo jiné.

Vstala.

Zakryla se svými předlouhými vlasy od hlavy až k patě. „Fakt až k patě!" Zasmála se. Hustota jejích vlasů zvládla jak předek, tak i zadek.

„Vtipné."

Opatrně našlapovala svými delikátními nožkami v měkké trávě a dávala si pozor, aby nešlápla na včelu nebo vosu. „Tedy, jestli tu něco takového vůbec mají..."

Když by měla okolí k něčemu přirovnat, tak by to mohlo být Oblačné zákoutí z The Untamed. Docela dobře by si ho tady dovedla představit. Nemohla spustit oči ze zurčících pidivodopádů na potoce obklopeného keři a květinami zalitými sluncem. Všechno vypadalo klidně a útulně. Nebylo by to špatné místo pro život.

Hory obklopovaly toto kouzelné údolí a svíraly ho ve svém náručí. Prostě až příliš dokonalé na to, aby to mohlo být reálné.

Měla neustálé pochybnosti o svém rádoby příčetném rozumu.

V hlubokém zamyšlení kráčela neurčitým směrem podél toku potoka. Neměla povědomost o tom, kde je, natož kam jde. Jeden by očekával, že bude pozorně a opatrně sledovat neznámé okolí, a ne, že si bude vykračovat zcela duchem nepřítomná. Ženská, no! Copak jí nenapadne, co by se jí mohlo všechno stát? Moderní Evropanku žijící v srdci Evropy asi opravdu ne. I když tahle Evropanka není zrovna typická zástupkyně moderních žen.

„Hé? Co jsi zač?" ozvalo se najednou těsně před ní, protože málem vrazila do neznámého starce.

Vyjekla a automaticky si rukama přitiskla vlasy na tělo.

„Jak to, že mu rozumím?" Projela jí hlavou blesková myšlenka. „Třeba jsem pořád doma?"

„Nevím. Tedy vím, ale nevím, kde jsem." Tahle nelogická odpověď starce moc neuspokojila.

„He?" znovu se ozvalo od starce. Zamračil se tím svým bílým Brežněvovským obočím a pozorně si jí prohlížel.

Sklopila oči a nejraději by zalezla pod zem, kdyby jí nebylo divné, že vypadal jako čínský mistr kung-fu.

Absurdita tohoto světa se stále stupňovala.

„Třeba se chodí všichni ti spisovatelé pro inspiraci?" pomyslela si.

„Ale Čínani takhle existovali..." odporovala v myšlenkách sama sobě.

„Pojď za mnou," řekl stařec nekompromisním způsobem, tušíc, že to děvče bez tak nemá na vybranou a on, překvapivě, neměl to srdce jí tady nechat. Nevěděl, kdo je, a tak nemohl předpokládat jací démoni by se jí tu mohli zjevit. Koneckonců její zjev nebyl zrovna dvakrát typický ani pro tento svět.

Cupitala za ním a srdce jí bušilo jako splašené. Energie emocí ovládly celou její bytost a ona je mohla jen pozorovat a zhluboka dýchat, aby jí srdce nevyskočilo z hrudi.

Asi po hodině chůze, kdy už měla nohy do krve rozedřené a každý svůj krok následovala tichým syknutím, které se stařec rozhodl zcela ignorovat, došli na mýtinu.

Mohli byste hádat, co uvidíte a měli byste pravdu. Celý tenhle svět se zdál být tak předvídatelný jako známý všem nadšeným čtenářům Pána prstenů. Hobití domek, ale nestál osamocen, z boku k němu přiléhá docela dost slušně velký skleník. Kolem se rozkládalo několik vyvýšených jednodruhových záhonů, jak to vypadalo, tak spíše s bylinami. Keře okolo, i vzrostlé stromy svědčily spíše o cílené výsadbě, než o náletových dřevinách.

„Už mu chybí jenom špičatý klobouk." Pomyslela si, aby se iluze zdála být naprosto dokonalá.

„Pojď dovnitř." Zamumlal stařec nespolečensky. Návštěvníci za ním nechodili a on nějak neviděl důvod ve ztrátě času při společenské konverzaci.

Když vešla dovnitř, ač to mohla tušit, stejně jí to překvapilo. Domek byl zcela naplněný vším možným. A ještě přesněji řečeno – vším možným tak, aby to bylo po ruce.

„Posaď se," řekl stařec a ukázal na židli u okna, kterou nejprve přehlédla. S úlevou přijala a sledovala, jak se stařec přesunul překvapivě náhle volným prostorem, který se jí ještě před chvilkou zdál být tak přecpaný věcmi, že bys uličku mezi nimi pohledal.

„Divný, to se ten domek najednou zvětšil?" Prohlížela si interiér a nejednou uviděla, že vše má ve skutečnosti naprostý řád a své místo. To, co se jí nejprve zdálo chaotické a jako vetešnictví, bylo najednou uspořádané a všude vlastně bylo čisto!!! „Že by se konečně nacházela ve světě bez nikdy nekončícího konzistentního a nikdy dokonale neukliditelného prachu? To by opravdu nebylo špatné!" Uchechtla se koutkem úst.

Stařec se vrátil a v ruce nesl něco jako plášť, šaty a boty. Položil to vedle na stůl.

„Než si obuješ boty, tak ti ty nohy ošetřím." Řekl klidně a odešel do zadní části domku. Než se vrátil, tak se oblékla.

Sedl si k ní na stoličku, zvednul jednu její nohu a vložil si jí do klína na čisté plátno. Zachvěla se, protože jí to bylo trapné. I když cítil její rozpaky, nedal na sobě nic znát. Jemně jí chodidlo omyl nějakou vodou s bylinami, osušil a natřel mastí, ne smradlavou jak by čekala, ale příjemně vonící. A pak jí natáhnul šitou ponožku na zavazování šňůrkou. To samé udělal i s druhou nohou.

Když se obula, zjistila, že boty jí celkem sedí, což jí utěšilo.

Stařec jí chvíli pozoroval a když nabil dojmu, že si tak úplně neví rady se svými předlouhými vlasy, navrhnul jí absurdní věc: „Nechceš to ostříhat?"

„Cože?" Vyskočila a rukama začala chránit své fungl nové vlasy, jako kdyby to byl ten nejvzácnější poklad.

„Ženská...," odfrkl. Ale pak jí přinesl červenou stužku, která vypadala, jako kdyby jí tu měl schovanou přímo pro tyto účely. Naprosto zručně po slepu spletla obrácený francouzský cop, ke konci vpletla do copu stužku a pak jí teprve zavázala. Měla strach, aby jí neztratila.

Jenomže si neuvědomila, že tímhle úkonem zcela odhalila své elfí uši.

Stařec zamrkal a rozhodl se k činu.

„Měli bychom si vážně promluvit." Pronesl zcela nekompromisně.


3. kapitola

Nervózně se na něj podívala. Stařec byl v podstatě krásný, na chlapa. Byť měl husté rozčepýřené bílé obočí, jeho tváři to dodávalo spíše rozpustilého vzhledu a zmírňovalo to jeho rádoby přísnou a nerudnou tvář. Jeho živé pomněnkově modré oči zářily spalujícím ohněm. Vrásky na jeho tváři byly spíš jemné a dívka si uvědomila, že asi není tak starý, jak si původně myslela a, nebo na svůj věk rozhodně nevypadal. Kdyby vůbec dokázala odhadnout kolik mu může být. Dlouhé vlasy měl částečně sepnuté a částečně rozpuštěné, hladké, rovné a stříbřité. Tvář měl zcela bezvousou. Čekala by alespoň pěstěnou dlouhou bradku, ale nějak měla pocit, že něco takového by byla času marnivá zbytečnost.

Stařec měl štíhlou, relativně vysokou postavu, ale nebyl vetchý, při hodinové cestě do domku si už stihla všimnout jeho hbitosti a vytrvalosti.

Zamračila se. „Tady něco nesedí! Je to vůbec stařec?"

Stařec jí bystře pozoroval, protože na její tváři se zobrazovaly všechny její emoce tak zřetelně, že v nich nebylo ani těžké číst. Pak se k jejímu údivu a nelibosti mohutně rozesmál. Cítila se tím docela dost dotčená a tváře jí zrudly studem, když si uvědomila, že nějak vytušil, na co myslela.

Nakonec se rozhodl, že jí už nebude trápit a lusknul prsty. Ne, že by to bylo potřeba, ale odvedl tím pozornost. Jeho tvář se proměnila. Nikterak zásadně, jen to obrovské obočí zmizelo a místo něj se objevilo tmavé a uhlazené. Řasy zčernaly a prodloužily se. Pleť ožila. Byly to relativně drobné změny, ale měly ohromný účinek! Jak málo stačilo, aby ho člověk považoval při letmém pohledu za starce.

„Já jsem Bram, a jsem mág, alchymista."

Dívce vystřelilo obočí snad až na vršek hlavy. Už si snad ani netroufla nic myslet.

„Sophie," představila se a zase zrudla, protože si uvědomila absurdnost svého jména při představování alchymistovi.

„Moudrost," mág se lehce usmál.

„To je podivné," pomyslela si Sophie, „že by to i tady znamenalo totéž?"

„Mám pocit," řekl mág, „že nejsi odsud."

Sophie na to nemohla nic říct, protože sama vůbec nevěděla, co se děje. Jen to, že ještě před chvílí žila v Čechách, byla matkou tří puberťáků a byla přesvědčená o tom, že v životě jí už nemůže nic překvapit.

Nyní měla asi šestnáctileté krásné tělo, o tváři to říct nemohla, ještě jí neviděla. Nedalo by se to tělo nazvat zrovna nevýhodou, kdyby tak přehnaně nereagovalo a nezobrazovalo pomalu ani netušené Sophiiny emoce schované hluboko uvnitř. „Copak jsem znova v pubertě?" Zamručela si pod vousy docela znechuceně.

Mág pozdvihnul obočí, ale pak se moudře rozhodl to podivné sdělení, které určitě nebylo určené jemu, nekomentovat.

„Co budeš dělat?" zeptal se jí místo toho.

„Jak, co dělat?" nevyřčená Sophiina otázka jí přiměla si přiznat, že je ve vzduchoprázdnu.

„Dobře, dobře, můžeš zůstat prozatím tady, a pak se uvidí." Ten nerudný „stařec", který jí nechal hodinu jít bosou cestou necestou najednou projevil nečekané milosrdenství.

V tu chvíli se Sophie už dočista zhroutila a zplna se rozbrečela. Brečela nad svým minulým životem, nad novou situací a svou bezmocností, nad šílenstvím, které jí hrozilo jí zcela pohltit, ale i nad nečekanou laskavostí.

Mágovi se do toho moc nechtělo, ale zase, který muž by odolal při záchraně krásné dívky a nezahrál by si aspoň na chvilku na kavalíra? Povzdechl si a vzal Sophii do náruče. Zmáčela mu svými slzami celou hruď pokrytou bezvadným šedočerným rouchem.

Bram zvednul Sophii do náruče a přenesl ji na pohovku, kde se s ní usadil a držel ji, dokud pláčem neusnula. Pak ji opatrně položil a přikryl pokrývkou. Dlouhou dobu u ní seděl. Najednou zvedl ruku a v dlani mu přistála flétna z červeného dřeva. Začal na ní tiše hrát píseň utišující zraněnou duši. Začínal chápat, že jí bude hrát ještě mnohokrát.

 

4. kapitola

Přijde-li člověk o všechno, co mu pak zbyde? Jenom vlastní vědomí. Vědomí, které kráčí v novém světě, na který pohlíží starýma očima, protože si pamatuje minulost, která však s tímto životem nemá nic společného. Není snad milosrdnější zemřít a zrodit se znovu, než pořád vzpomínat na rodinu a přemýšlet, jestli jsou v pořádku a v bezpečí?
Sophie měla pocit, jako kdyby už pochopila Armanda, když řekl, že: „Nesmrtelnost není pro každého upíra." Tohle, co se jí stalo, se té nesmrtelnosti opravdu hodně blížilo.

Seděla na břehu potoka tekoucího před domkem a máčela své nohy ve studené vodě, ale ve svém zamyšlení ten chlad ani nevnímala.

Mág toho zatím po ní moc nechtěl, a to už je tu alespoň dobrých čtrnáct dní.

„Je možné, že už tu doopravdy zůstanu už napořád?" Ve svém srdci stále cítila touhu se vrátit domů. Její mysl se nebyla schopná smířit se s myšlenkou nového životního směru, tak absurdní jí připadala.

„Je to, jako kdyby mi všichni najednou umřeli a já se s nimi nemohla ani rozloučit..." Tušil, že jí čekají všechny fáze opravdového truchlení. Některé věci si prostě musí člověk prožít a odžít, ať je, kde je.

Nechala se pohltit emocemi, které se z jejího nového těla valily ve vlnách, stékaly po nohou do studeného potoka, kde je voda odplavovala pryč.

 

5. kapitola

Bram začal Sophii pomalu zaměstnávat. Ne, že by to nezvládnul sám, dělal to doteďka, a ještě úplně jiným způsobem, ale když se rozhodl přijmout pod svou střechu tu podivnou cizinku, nezbylo mu nic jiného než si připustit, že asi přijal učedníka. Až se to dozví kdokoliv v království, že Mág konečně ustoupil, asi se strhne mela. Bude to řešit, až ta situace nastane.

A tak Sophie neměla pomalu ani volnou chvilku. Uklízela, vařila, starala se o byliny, učila se je znát, učila se novému písmu. Když se učila číst a psát, stále nemohla uvěřit tomu, jak to, že zná jazyk. „Ale, Bohudíky, aspoň za to." Říkala si teď docela dost často.

Dny, týdny, měsíce, a nakonec dva celé roky uplynuly celkem jednotvárně a Sophie zjistila, že nemá problém si všechny ty nové věci zapamatovat. Brama potěšilo, jak umí vnímat energie rostlin, cítit je a intuitivně rozpoznat, k čemu se jaká bylina hodí. Měla hluboký cit pro přírodu, ať už živou nebo neživou, a tak se Bram rozhodl, že jí zasvětí do podrobnějších znalostí ohledně všech možných energií. Až se je naučí rozeznávat, postoupí do další fáze výuky – praxe v jejich použití. Mohl by jí pak přenechat výrobu léků, což by mu ušetřilo spoustu času, který by pak mohl věnovat svým vlastním výzkumům.

Sophie tedy přišla o úklid jen proto, aby měla čas na novou výuku. Bram jí ukázal způsob, jakým se efektivně zbavuje prachu. Ano, i v tomhle světě se naneštěstí také nacházel. Ale Mág ho dokázal odstranit jediným mávnutím ruky. Když to Sophie uviděla, pomalu cítila, jak jí tělem začala stoupat rtuť. Bram to zpozoroval a nazdvihnul obočí. Kupodivu to zabralo a ze Sophiiných úst vyšel jen slabý povzdech. Všechny emoce se rozplynuly v okamžiku Bramova nenápadného gesta, kterým dal jakoby najevo, že to všechno chápe, ale nesouhlasí s tím, aby mu tu předvedla rozčilenou scénu nespravedlnosti světa vůči ženskému pokolení. „Je to tu prostě jinak," pomyslela si. Teprve až po čase si uvědomila, že to její věčné uklízení bylo vlastně Bramem naordinovanou terapií.

Výuka praktického rozpoznávání energií bylin byla stejně úmorná, jako nudná. Nad každou bylinu nastavila dlaň a s hlubokým soustředěním se snažila zapamatovat si energii každé té rostlinky. Do připravené tabulky si dělala krátké poznámky. K jaké nemoci bylinu přiřadit, k jakému tónu, barvě... Zatím to dělala podle svých znalostí z předchozího světa, a tak si Bram brzy uvědomil, že jí musí ujasnit základy nejenom všech těchto nauk, které naštěstí byly v mnoha ohledech podobné, ne-li stejné, jako z jejího prvního života. V tomhle smyslu nebyl tento svět až tak odlišný. Naštěstí pro Sophii. A tak své další dny, týdny a měsíce strávila sezením nad astrologickými poučkami, astronomickými objevy (zde přeci jenom byly planety jinak) a nad hudební naukou. Nikdy dřív by jí ani nenapadlo, že spolu mohou planety a hudba nějak souviset.

 

6. kapitola

Ale pak dostala od Brama ještě jeden úkol. Úkol, jehož splnění by od Sophie vyžadovalo čistou zkázu. Prostě smrt.

„I když se snažíš nějakým způsobem tady žít, budeš muset zemřít," řekl jí náhle po několika těch uplynulých letech, Bram.
Sophie, pochopitelně, vůbec ničemu nerozuměla, ale trpělivě vyčkávala, až jí to čaroděj vysvětlí.

„Tvé srdce je stále plné bolesti, a není také divu. Prošla jsi životem a smrtí, přišla skoro o všechno, ale ještě jsi neodhodila kámen, který s sebou vlečeš, i když se o to usilovně snažíš. Pozoruji tvůj boj už opravdu dlouhou řadu let a učinila jsi tak velký pokrok, že tě nyní mohu vystavit další zkoušce. Jedné z nejtěžších, které znám. Začneš obřady a meditacemi na rozloučení se svojí rodinou. Ano, vím, že jsi to udělala již mnohokrát..." Přerušil Bram její snahu o námitky. „Pro tebe se musí doslova stát mrtvými. Až projdeš tímto krokem, zabiješ uvnitř sebe sama i sebe samotnou, proto nesmíš na ničem lpět. Uvědom si, že tato zkouška přichází adeptovi až po mnoha desítkách let, ale tvůj případ je úplně jiný a nelze jej s ničím a nikým porovnávat. Uvědom si, že všechny bolesti světa pocházejí z tvého srdce, protože uvnitř tvého srdce nesmí být život, ale pouze smrt."

„Tomu nerozumím. Myslela jsem si, že uvnitř srdce smí být pouze láska."

„To je to samé." Odsekl Bram. Jevil se opravdu v hodně depresivní náladě, protože tohle učení, jehož pochopení po Sophii žádal, bylo to nejhorší, co kdy slyšela.

„Abys tohle mohla udělat, a to bez ohledu na to, jak dlouho to budeš dělat, budeš žít sama v jeskyni. Ta je tady blízko."

Po tomhle prohlášení se Bram zvedl jako by nic a odešel si dělat svojí práci. Nechal strnulou Sophii sedět u stolu.

„Ale proč? Copak si neplním své povinnosti? Copak dostatečně netruchlím? Vždyť teď jsem se začala učit novým věcem? Proč to mám přerušit?" Sophie absolutně nechápala, co se děje a proč!

Jenomže Bram své tvrzení myslel opravdu vážně. Ke konci dne, kdy nechal Sophii přemýšlet v nekonečně vířících myšlenkách nad vším, co se jí dělo a děje, ji odvedl do jeskyně, která necházela opravdu nedaleko.

Jeskyně byla relativně pohodlná, s teplým a studeným pramínkem vody. S dostatečnými zásobami potravin skýtala vše, co člověk potřeboval k dlouhodobému přežívání. A ano, vlastně i důmyslně vystavěnou latrínu a komín od otevřeného ohniště.

„Na chlapa to je dost přepychové, takže si myslím, že by to tam měla zvládnout i žena." Utrousil na půl úst. „Zítra ti to vše připravím."

„Proč? Proč mi to chceš udělat? Myslela jsem, že spolu vycházíme dobře. Nikdy jsme neměli žádnou vážnou neshodu. Nikdy sis slovem nepostěžoval. Když jsi častokrát zmizel na mnoho měsíců, našel jsi dům a všechno okolo v naprostém pořádku..." Sophie si až nyní konečně uvědomila, jak vlastně hodně osamělý život vedla. Mág trávil většinu času mimo dům, daleko na cestách. „Kdo se ti tu o to staral, když jsem tady ještě nebyla?"

„Elfové, víly, skřítci..., to už tě taky mohlo napadnout." Odsekl Bram.

„Jací skřítci? Jací elfové? Co to je za blbost?" Zakřičela nepříčetně Sophie na čaroděje.

Mág se na ní vytřeštěně podíval. „Proboha, a odkud si myslíš, že se vzaly tvoje elfí uši?"

Sophie se rychle dotkla svých uší. Za celé ty roky si na ně tak zvykla, že to už nepitvala. Ono v tomhle světě by toho musela asi rozpitvat hodně. Proč se vlastně na to nikdy nezeptala?

„He? Ano! Proč ses na to nikdy nezeptala?" Otázal se mág, jako kdyby jí četl myšlenky. „Protože ses nikdy doopravdy neodpoutala od minulého života. Přijala jsi svůj vzhled, učila jsi se, pracovala, ale stále si doufala, že se vrátíš zpátky. Jenomže to vypadá, že se nevrátíš. Musíš jít dál. Nebudeš žít nový život, dokud neprojdeš smrtí."

Že by Sophie byla z tohoto prohlášení o něco víc moudřejší, to se opravdu nedalo říct. Asi to lze připsat na vrub jejímu rozvrácenému emočnímu stavu plného strachu z toho, jak moc to Bram s tou smrtí myslí vážně. Celá její bytost byla plná vzdoru a odporu, obličej jí hrál všemi barvami (jak už u Sophie bylo více méně zvykem). Tělem jí procházely emoce bezmocnosti a vzteku. Stála tam se zaťatými pěstmi a nejraději by se na čaroděje vrhla a vyškrábala mu oči. Dosud netušila, jak zlý ve skutečnosti je. „Bohu díky, že tu tak často nebyl!" Zuřila v duchu.

„Tak odejdu a už mě v životě neuvidíš! Nebudu ti na obtíž!" vykřikla. „Jen mě tady nezavírej!" Zaprosila nakonec, zcela vyčerpaná bojem sama se sebou.

Tvrdě se na ní podíval. Jeho studené oči nezachycovaly ani plamínek vřelosti z jeho nitra.

Smrt obtáčela svojí ledovou rukou Sophiino srdce a ona si uvědomila, jak moc chce žít!

Ale Bram byl neoblomný. Odešel, aniž by jí řekl cokoliv dalšího. Prostě jí úplně ignoroval.

Sophie této noci nezamhouřila oka.

Druhý den ráno si připadala jako před popravou. Její poslední bohatá snídaně. Mág tam nebyl.

Když se najednou objevil, tiše odvedl Sophii do jeskyně.

„Využij tenhle čas k meditaci. Obřady znáš. Použij vše, co potřebuješ, abys v sobě, uprostřed svého nitra, zabila vše, na co si vzpomeneš. Prožij každý okamžik svého života, každý záchvěv svojí mysli a srdce, a zabij to. Nakonec musí zůstat pouze ticho."

„A křič si, jak chceš, tady tě nikdo neuslyší."

S těmihle slovy rychle strčil Sophii do jeskyně a mávnutím ruky jeskyni uzavřel kamennou zdí s nepatrným průzorem skrz. Tenhle nepatrný otvor poskytoval jediný paprsek světla, rozdíl mezi dnem a nocí.

Sophie se ocitla ve svojí hrobce. Byla úplně v šoku.

Stále nedokázala pochopit, co se stalo, natož proč se to stalo. Ani nevěděla, kolik času uplynulo, než se probrala z citového zhroucení, ale asi uplynul celý den, protože paprsek světla zmizel. Matně si vybavovala, že ho po svém zazdění určitě viděla.
Šátrala rukama kolem sebe a vyčítala si, že se za toho zlatého světla nerozhlédla kolem sebe. Nakonec se jí podařilo najít něco, co připomínalo lůžko. Stočila se na něm do klubíčka a upadla do bezvědomého spánku. Tělo se jí přitom stále otřásalo prožitým šokem.

Následující dny prožívala ve střídání výbuchů zlosti a pláče. Lítost se střídala se sebelítostí nad sebou a svým osudem a ztraceným minulým životem a rodinou, nad tím, jak jí to mohl Bram po všech těch letech udělat. Nenávist s chvílemi optimismu, že přeci nemůže být tak zle, že ji tu přeci nemůže čaroděj nechat umřít! Jaký by to mělo smysl? Střídání emocí a neustálý nával myšlenek plných strachu Sophii značně vyčerpával. Ani nebyla schopná přemýšlet na jídlem nebo péčí o tělo, natož nad uloženým úkolem.

Nakonec objevila pramínek studené vody, a to bylo to jediné, na čem byla schopná chvíli přežít.

Zeslábla natolik, že se sotva dokázala plazit po čtyřech. Její vyčerpané já neustálým vnitřním bojem se rozhodlo si prostě lehnout a umřít.

A pak začaly halucinace.

Už nevěděla, že nejsou skutečné. Ležela na hranici života a smrti, a její mysl a emoce byly lapené v nekonečném proudu zcela realistických vizí. Prožívala svůj život do dokonalých podrobností stále dokola. Stejně tak dokola procházela jednotlivými scénami ve snaze dojít správného konce, dojít vůbec nějakého konce..., který by to všechno ukončil.

Lapená ve snech se bála jen tím, co v oněch snech bylo, protože její já už nevnímalo realitu jeskyně, a tudíž se nemohlo bát smrti. Nevěděla, jestli žije, nebo je už po smrti. Kdyby byla natolik při smyslech, možná by si uvědomila skutečnost jeskyně, a možná by jí i vytanula na mysli myšlenka, jak to, že ještě žije? Ale její, v tomto světě naprosto přecitlivělé tělo, jí provádělo věci, které z minulosti neznala. Ale k žádnému uvědomění si nedošlo.

Z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu si Sophie vybírala tu nejdestruktivnější cestu zkázy sebe sama. Každý alespoň trochu normální člověk v sobě nesl aspoň kapku pudu sebezáchovy a zkoušel by v jeskyni přežívat a postupnými kroky by se snad i časem dobral nějakého výsledku. Ne tak Sophie. Zcela neschopná jakéhokoliv konstruktivního myšlení skočila ze srázu života rovnou do náruče smrti.

Zmítaná vizemi a halucinacemi, které se odehrávaly stále dokola, až s vyčerpáním všech možností a postupným uvolňováním viny, přicházelo pochopení a odpuštění. Občas se jí ve vizích objevila postava zahalená ve světle, jejíž tvář nikdy nespatřila, ale která jí vždycky pomohla se dostat z neprolomitelné smyčky vize. A takhle to šlo stále dokola, pořád a znovu, dokud se postupně vize a halucinace nevypínaly. Nakonec nastalo ticho.

Sophiino zmučené já leželo v náruči ticha. Nekonečného a nekončícího prostoru bez hranic, kde se „nepohnul ani lísteček".

Netušila kolik času uběhlo. A bylo by jí to jedno, kdyby jí ta myšlenka na čas vůbec napadla.

Vlastně cokoliv jí bylo úplně jedno.

Protože nebylo nic v tom tichu.

V tom tichu nebyla ani Sophie.

Bylo jen ticho...

 

7. kapitola

Bylo stále ticho.

 

8. kapitola

Bylo stále ticho.

V té tmě nepronikl jediný paprsek myšlenky a emoce. Nic se nepohnulo.

Ticho jenom bylo.

Ani nebylo ohromující, hlasité nebo doopravdy tiché.

Nebylo ani prázdné a ani plné.

Bylo sametově černé a nic se v něm nepohnulo.

A tak to mělo být na věky věků, protože nebyla ani Sophie.

 

9. kapitola

Sametovou tmou pronikl paprsek světla.

Jen probliknul, ani se nezdržel.

Narušitel zvenčí, co si dovolil vniknout bez pozvání.

V tichu se vzedmula vlna rozhořčení a odporu.

Ticho obemknulo svou temnotou toho vetřelce, ale zkáza už započala.

Ticho nebylo schopné si uvědomit, co se stalo, a tak se začalo ponořovat samo do sebe ve snaze najít odpověď.

Pojmenovat.

Neskonalá drzost paprsku.

Způsobené násilí.

Znásilnění ticha.

Z čehosi nepojmenovatelného, emoce rozhořčení a odporu, pomalu nabírala na síle...kdo?

A pak přišel násilník znovu.

A temnota jej opět pohltila.

Násilník zvýšil své úsilí a v mentálním staccatu bombardoval ticho, které však už nebylo tichem.

Už nemohlo být tichem, protože s prvním pohlceným paprskem prošlo branou, kterou mu nebylo dovoleno se vrátit.

 

10. kapitola

Sophie otevřela oči.

Sophie otevřela oči!

Kolem ní byla tma.

Tma byla proto, že byla noc.

Tou nocí k ní odněkud pronikal čerstvý vzduch.

Vzduch?

Čerstvý? Chladný...osvěžující...plný vůně a vláhy...

V jeskyni?

„Já jsem v jeskyni," uvědomila si Sophie.

Kdo je.

Kde je.

Proč tady je.
A jak to, že tady je.

To snad žije?

Tmou k ní pronikal sametově tichý mužský hlas.

„Sophie?"

Nebyla schopná promluvit.

„Sophie?"

Nebyla schopná se pohnout.

Někdo vzal kostlivce jejího kdysi tak půvabného těla opatrně a něžně do náruče. Zabalil jí do tak heboučké přikrývky, jako by se bál, aby jí případná hrubost nepoškrábala. Odnášel jí pryč.

Ve vyčerpaném těle, mysli a srdci Sophie se nepohnul ani „lísteček".

Muž nesl ticho.

Ticho, které v této realitě nebylo ani rozhořčené, ani zvědavé, ani odevzdané.

Muž donesl Sophii do domku, ve kterém plápolal v krbu oheň. Jemně Sophii vysvlékl a vložil jí do dřevěné kádě plné hřejivé vody.

Sophie měla stále zavřené oči, neboť jí do nich pálilo i světlo hvězd, natož světlo ohně. Muž jí okolo očí ovinul pásku, aby zamezil průniku toho oslepujícího světla.

A pak tam tiše seděl, naprosto zděšen ze Sophiina „posmrtného" vzhledu. I když věděl, že na tom musí být zle, protože jí celou dobu pečlivě na dálku hlídal a neustále jí po jejím naprostém vyčerpání posílal léčivé energie, aby udržel její tělo na živu, nebyl ani on připravený na zkázu, kterou uviděl.

Vzal do ruky červenou flétnu a začal hrát melodii pro uzdravení těla.

Připravená lázeň obsahovala směs posilujících bylin. Pálící kadidlo v místnosti neustále čistilo energie a vzduch. Kameny rozmístěné kolem vany neustále dotovaly Sophii svou energií.

Když dohrál, uchopil do své dlaně tu Sophiinu a v meditačním stavu předával Sophii v bezpečném množství nekonečný proud další energie.

Nedovolil si ani myšlenku a ani pocit, který by mohl narušit jeho soustředění.

Ten muž byl Bram.

 

Předchozí díl                Hlavní stránka               Následující díl

 

 Čtvrtý díl namluvený na youtube najdete zde.

 

Předvolby soukromí
Soubory cookie používáme k vylepšení vaší návštěvy tohoto webu, k analýze jeho výkonu a ke shromažďování údajů o jeho používání. Můžeme k tomu použít nástroje a služby třetích stran a shromážděná data mohou být přenášena partnerům v EU, USA nebo jiných zemích. Kliknutím na „Přijmout všechny soubory cookie“ vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním. Níže můžete najít podrobné informace nebo upravit své preference.

Zásady ochrany soukromí

Ukázat podrobnosti

Přihlášení